Luna

Velryba, která měla zůstat obrazem…
a doplula až do Benátek

Příběh Daniely Bařtipánové, jednoho plátna a cesty, kterou při prvním tahu štětcem nemohl nikdo naplánovat.

Příběh Luny

Velryba, která měla zůstat obrazem… a doplula až do Benátek

Příběh jednoho plátna, jedné ženy z vesničky pod Řípem a cesty, kterou při prvním tahu štětcem nemohl nikdo naplánovat.

Na začátku bylo obyčejné plátno.

Žádné Benátky. Žádná výstava. Žádná představa, kam se obraz jednou dostane.

Jen Daniela, barvy a chvíle, kdy okolní svět pomalu přestává být důležitý.

Právě tak totiž Daniela Bařtipánová tvoří nejraději.

Neusedá před plátno s dokonale připraveným plánem. Někdy má jasnou představu, jindy jen pocit. A někdy jednoduše začne a nechá samotnou malbu, aby jí ukázala, kam se vydat.

U Luny se tahle věta ukázala být možná pravdivější, než tehdy Daniela sama tušila.

Protože zatímco ji malovala doma v Krabčicích pod Řípem, netušila, že tahle velryba jednou skutečně dopluje až do Benátek.

Tvoření bylo podle Daniely její součástí nejspíš odjakživa.

Potřebuje něco dělat. Malovat, kreslit, vyrábět, vymýšlet. Když přijde nový nápad, chce ho dostat z hlavy ven a zjistit, co z něj vznikne.

Možná právě proto se při malování nechce příliš svazovat.

Nechce celý život používat jednu techniku ani opakovat stále stejná témata jen proto, že něco jednou fungovalo. Baví ji hledat, měnit, zkoušet a někdy se nechat výsledkem překvapit.

Inspirace přichází z lidí, přírody, ženskosti, emocí i úplně obyčejných okamžiků. Z věcí, kterých si možná během dne ani pořádně nevšimneme, ale někde uvnitř v nás zůstanou.

A potom přijde plátno.

Jedna barva přivede druhou, původní představa se začne měnit a čas na několik hodin přestane existovat.

Pro Danielu totiž malování není jen způsob, jak vytvořit něco hezkého na zeď.

Je to chvíle, kdy může vstoupit do vlastního světa.

A právě někde v tomhle tichém světě vznikla Luna.

Možná právě tady začíná skutečný příběh Luny.

Ne v Benátkách. Ne na výstavě.

Ale ve chvíli, kdy se Daniela rozhodla namalovat velrybu.

Velryba pro ni totiž nebyla jen motivem, který se jí líbil.

Představovala něco mnohem většího.

A zároveň zvláštní klid, který člověk může najít až ve chvíli, kdy na okamžik utichne všechno kolem něj.

A potom dodává něco, co možná celý obraz vystihuje ještě lépe:

Najednou se na Lunu díváte trochu jinak.

Modrá už není jen modrou. Voda není jen pozadím. A velryba není pouze hlavním motivem obrazu.

Je v ní zvláštní kontrast – obrovská síla a přitom ticho. Něco mohutného, co nepotřebuje křičet, aby bylo nepřehlédnutelné.

Možná právě proto může na každého působit trochu jinak.

Někdo v ní uvidí svobodu. Jiný klid. Někdo samotu, někdo sílu a někdo možná přesně ten pocit, kdy by se nejraději na chvíli ponořil pod hladinu a vypnul celý okolní svět.

Daniela přitom nechce člověku určovat, co má při pohledu na její obrazy cítit. Stačí jí mnohem méně.

Lunu tedy nemusíte „správně pochopit“.

Stačí, když se před ní na chvíli zastavíte. A něco ve vás udělá.

Luna ale nezůstala jen doma v Krabčicích pod Řípem.

Danielin obraz byl vybrán na prestižní výstavu v Benátkách.

A když se řekne Benátky a vernisáž, člověk si možná představí elegantní den, krásné šaty, klidnou procházku městem a slavnostní okamžik před vystaveným obrazem.

Danielina realita byla o něco… živější.

Den začal budíčkem už ve 3:30 ráno.

Zabalit věci. Připravit svačinu. Vyrazit za Majkou. A v pět hodin ráno už byla cesta do Benátek v plném proudu.

Jenže Luna cestovala společně s Danielou. Obraz, který už měl být tou dobou na výstavě, měla stále u sebe.

A čas začínal být jejich největším nepřítelem.

Na vlakové nádraží dorazili kolem deváté, vlak odjížděl až v deset a vernisáž začínala v jedenáct. Najednou bylo jasné, že každá minuta bude hrát roli.

Po příjezdu do Benátek je přivítalo město plné lidí. Loďka nepřicházela kvůli dlouhým frontám v úvahu, a tak začala cesta pěšky spletí benátských uliček.

A aby toho nebylo málo, začalo ještě pršet.

Plány na klidný příchod na vlastní vernisáž byly definitivně pryč.

Po přibližně pětačtyřiceti minutách dorazili na místo. Unavení, rozehřátí, zmoklí a sotva stačili popadnout dech.

Daniela vešla do budovy.

A téměř okamžitě uslyšela své jméno:

V tu chvíli možná všechno předchozí – ranní vstávání, spěch, vlak, davy lidí, déšť i cesta uličkami – najednou dostalo smysl.

Protože stála v Benátkách. Na výstavě, kam byl vybrán její vlastní obraz. Luna.

Obraz, který vznikal doma v klidu a tichu, byl najednou součástí úplně jiného světa. Mezi dalšími umělci, novými lidmi a díly, která přicestovala z jiných míst.

Následovalo seznamování, focení, prohlížení tvorby ostatních umělců a chvíle, kdy si Daniela mohla vůbec začít uvědomovat, kde se právě nachází.

A potom přišlo i něco úplně obyčejného – společný oběd. Pro Danielu navíc s další premiérou: poprvé ochutnala dary moře.

Po oficiální části se den konečně trochu zpomalil. S Majkou a jejím manželem Markem se vydali na gondolu a Benátky najednou nebyly jen místem, kam bylo potřeba doběhnout včas. Byly městem, které si mohla alespoň na chvíli opravdu prožít.

Kolem páté odpoledne následovala cesta vlakem zpět, loučení v Noale a návrat domů.

Za jediným dnem se toho přitom vešlo tolik, že by to vystačilo na několik samostatných vzpomínek.

A jak Daniela sama celý zážitek shrnula, nebyl to vlastně jen jeden den. Byl to celý týden plný nových míst, lidí, chutí a situací, které do té doby neznala.

Pobyt v nádherné vesničce Orciano Pisano, místní jídlo, cestování, Benátky, vernisáž – a mezi tím vším obraz, který celou tu cestu symbolicky spojoval.

Možná právě proto má její příběh ještě větší sílu.

Velryba, kterou Daniela při malování vnímala jako symbol svobody, síly a nespoutanosti, se nakonec sama vydala mnohem dál, než mohla její autorka při prvních tazích štětcem čekat.

A Daniela u toho byla. Ne v dokonale připraveném okamžiku. Ale ve skutečném životě. Trochu ve spěchu. Trochu zmoklá. Unavená. Plná dojmů.

A možná právě proto si ten den bude pamatovat ještě dlouho.

Luna už v tu chvíli nebyla jen obrazem, který Daniela znala ze svého domova a z hodin strávených před plátnem.

Stála před ní v Benátkách. Na místě, kam by při jejím vzniku její cesta pravděpodobně nikoho nenapadla.

A možná právě podobné chvíle člověku ukážou, že tvorba někdy dokáže překročit hranice, které jí na začátku ani nedáváme.

Ne proto, že by se obraz výstavou stal hodnotnější. Ale protože najednou vidíte, že něco, co vzniklo z vašeho nápadu, pocitu a vlastních rukou, může oslovit lidi úplně jinde.

A že nikdy přesně nevíte, kam až může vaše práce dojít.

Za obrazy přitom nestojí žádná nedostupná „vážná umělkyně“. Je za nimi Daniela.

Žena, která žije a tvoří v Krabčicích pod Řípem, pro kterou je důležitá rodina, smích a radost. Miluje hudbu, tanec, divadlo, procházky, dobrou kávu, víno a čokoládu.

A právě možná z těch úplně běžných věcí vznikají emoce, které se později objeví na plátně.

Protože inspirace nemusí přijít ve velkém životním okamžiku.

Někdy začne u kávy. V hudbě. Při procházce. V jednom rozhovoru nebo pocitu, který se člověka drží o něco déle než ostatní.

A jednoho dne se z něj možná stane obraz.

Na některých obrazech člověku záleží víc než na jiných. Ne kvůli jejich rozměru nebo ceně.

Ale kvůli času, který s nimi strávil, vzpomínce na jejich vznik a pocitům, které jsou s nimi spojené.

Proto ani loučení s některými obrazy není pro Danielu úplně jednoduché.

Na druhé straně je v tom ale něco krásného.

Představa, že obraz nekončí tím, že opustí její ateliér.

Že bude někde viset. Někdo kolem něj bude každé ráno procházet. Někdo se na něj možná po náročném dni podívá a na chvíli se zastaví.

A třeba jednou návštěvě řekne:

Je tam jeho vznik. Daniela. Ticho pod hladinou. Síla a svoboda, kterou pro ni velryba představuje. A cesta, kterou už Luna stihla absolvovat.

A právě tehdy vlastně dostane Daniela přesně to, co od své tvorby chce.

Aby člověk kolem obrazu jen neprošel.

Aby něco cítil.

Daniela nám při našem povídání napsala větu, která možná vystihuje celý důvod, proč tyto příběhy na Herbině vůbec vyprávíme:

A právě proto jsme vám Lunu nechtěli představit jen jako další obraz v nabídce.

Chtěli jsme vám ukázat i to, co není vidět na produktové fotografii.

Ticho. Pocit při jejím vzniku. Ženu, která stála před prázdným plátnem.

A velrybu, která pro ni znamenala svobodu, sílu a chvíli, kdy může celý okolní svět na okamžik ztichnout.

Protože někdy obraz skončí posledním tahem štětce.

A někdy tím jeho příběh teprve začíná.

Luna může pokračovat dál

Originální obraz Daniely Bařtipánové, který prošel cestou z Krabčic pod Řípem až na výstavu v Benátkách. Prohlédněte si Lunu zblízka a poznejte dílo, za kterým už jeden příběh stojí.

Prohlédnout obraz Luna

Herbina.cz • Příběhy tvůrců